Tváří v tvář smrti je těžké obstát. To musí člověk do té chvíle. V ni samu je pozdě. Tak by se dala shrnout smrt někdejšího premiéra Stanislava Grosse. Umírněně a soustrastně nyní krčit rameny či projevovat lítost, je farizejství milosrdenství. Stanislav Gross nikdy neprohlédl a nikdy se nepoučil ze svého zázračného zbohatnutí. Pouze tváří v tvář smrti přijal Krista, snad v naději, že to samo stačí ke spáse. A vyslovil pár všeříkajících, obecných slovíček a omluvných frází, aniž by se vyznal z toho, za co se omlouvá. A protože církev, kterou přijal, nás učí, že odpuštění předchází nejprve pokání, ani své křesťanské probuzení nakonec Stanislav Gross nedokonal. Pokusil se oklamat tu, kterou neoklame nikdo gestem tak prázdným, jak plné zůstaly kapsy jeho a jeho rodiny.