Nezávislá reportáž z Albertova 17.11.2015
Dnes jsem se zúčastnil demonstrace na Albertově. Předem tě upozorňuji milý čtenáři že nestojím ani na jedné straně barikády. Každá strana má v něčem pravdu, proto si dovolím ten luxus nezávislosti.
Dnes jsem se zúčastnil demonstrace na Albertově. Předem tě upozorňuji milý čtenáři že nestojím ani na jedné straně barikády. Každá strana má v něčem pravdu, proto si dovolím ten luxus nezávislosti.
Rozhovor s Janem Šabršulou, vězněm koncentračního tábora Sachsenhausen.
Na tom slavném a posvátném Albertově se tehdy 17. listopadu 1989 sešlo jen málo lidí z tehdejší protikomunistické opozice, kteří po několik předchozích let riskovali při demonstracích proti režimu.
Svým příznivcům Bartoš sdělil program: „Začíná nová republika, nový režim. Taková změna se nestane sama od sebe, nový režim si vybojujeme a dnes s tím bojem začneme! Je potřeba, aby po celé republice vznikaly domobranecké oddíly, které nás uchrání před tou ČERNOTOU, co se na nás valí.“
Účastníci protimigrační demonstrace Za naši kulturu a bezpečnou zem nadále setrvávají u Úřadu vlády. Organizátoři už akci oficiálně ukončili, stovky lidí ale před budovou zůstávají. K odchodu je vyzvala také policie. Na místě je zhruba sto těžkooděnců, policisté již několik lidí zadrželi.
V naší zemi kulminuje proces polarizace názorů na směr, kterým by se měl ubírat její budoucí vývoj. Vzniká vize, bez níž nelze navázat na minulost a začít smysluplně rekonstruovat společnost a stát, ve kterém žijeme.
Kdo ale vzpomene na nacisty popravené studenty v roce 1939? Kdo dnes vzpomene událostí, ke kterým došlo v období od 28. října do 17. listopadu 1939 v tehdejším Protektorátě Čechy a Morava? V roce 1941 byl 17. listopad vyhlášen v Londýně za Mezinárodní den studentstva.
Kancléřka si může poplakávat jak chce, odpovědnost za to, s jakou odevzdaností byl v EU od konce srpna vysazen dublinský režim na vracení azylantů do tzv. první bezpečné země, za to, jak veřejně říkala, že německá hranice je v podstatě nehlídatelná, nese přímou odpovědnost.
Všem lidem bylo hned od začátku “sametovky” vtloukáno do hlavy, že nejsme jako oni. Místa u řečnických pultíků revolučních tribun tedy patřila i zasloužilým kádrům KSČ či dokonce mlátičkám z pohotovostního pluku VB, který, dle tehdejších informací, měl mít na svědomí právě ubitého Martina Šmída.
„Můj text asi nebudete chtít číst a já z jeho napsání nemám žádnou radost. Protože to, co napíšu, nikdo slyšet nechce. Přesto jsem přesvědčen, že to musí být řečeno, píše v úvodu svého zamyšlení dlouholetý člen americké zahraniční služby van Buren, který působil dlouhá léta v Iráku