Rozhodl jsem se popsat svoje vlastní pocity, obavy a důvody, proč zastávám odmítavý postoj k přílivu islámských uprchlíků do naší země, respektive do Evropy…

Začnu s pocity. Nevím jak kdo, ale já mám v sobě zakódovány pocity sounáležitosti s „vlastním kmenem“. Stejně, jako od pradávna naši předkové, i já cítím obavu před něčím, co je mi cizí, protože to moje „vlastní“ mi vyhovuje. Když k tomu připočtu informace, které konkrétně o islámu mám, pocit potřeby uhájit si před vlivem tohoto náboženství to „své“, jen sílí.

Prý se tomu říká xenofobie, já tomu říkám generacemi ověřený systém zachování pudu sebezáchovy…

Rád chodím do starých měst, rád se nechávám ovlivnit geniem loci starobylých křesťanských chrámů a bazilik, rád postojím v židovské synagoze, a popřemýšlím. Rád navštěvuju historické skanzeny, muzea, a vůbec místa, kde mohu vidět, jak žili mí předkové. Co budovali, jak a s čím pracovali, rád nasávám vůni starého dřeva a toho něčeho nedefinovatelného, co vždy na takových místech na mé smysly působí..