Ano, já ho skutečně cítím. Tři desetiletí jsem žil v jiném světě a teď se tři roky marně pokouším porozumět naší společnosti. Mnohdy mám pocit, že jsem byl jen na krátké dovolené. Skoro jakoby se v Česku zastavil čas.
Jedním z důvodů, proč jsem tehdy odešel, bylo každodenní střetnutí s pasivní rezistencí. Ono pokrčení ramen doprovázené povzdechem: Ono se nedá nic dělat. Proto bylo pro mne trochu šokem, když jsem se s podobným odevzdáním se osudu opět setkal v době přítomné. Hlavně u pracovníků České televize. Když se jich při náhodných setkáních ptám na to či ono, tedy co se mi nelíbí a považuji za špatné, je tu opět ten pohled mimo mne a pokrčení ramen.
