Tím, že Miloš Zeman s Vladimirem Putinem mluvil bez tlumočníků a v ruštině, žádné protokolární zvyklosti neporušil. V mezinárodních vztazích a diplomacii má však takové rozhodnutí své skryté i zjevné významy.
„Diplomatický protokol povinnost používat tlumočníky nenařizuje. Je to záležitostí dohody obou stran,“ říká za ministerstvo zahraničí David Frous.
Použití tlumočníka i v případě, že politik jazyk dané země skvěle ovládá, ovšem vyznačuje jistý odstup, případně snahu nepřipustit ve formulacích žádnou chybu. Hovor bez tlumočníků – tam kde to znalost jazyka umožňuje – naopak naznačuje vřelé a přátelské vztahy.
„Vzhledem k tomu, že čeština není světovým jazykem, složitější mezinárodní jednání či jednání na vyšší úrovni se prakticky vždy vedou prostřednictvím tlumočníka. I při vynikající znalosti cizího jazyka je náš jednatel či jednací tým v určité nevýhodě oproti zahraničnímu partnerovi, pro kterého je jednací jazyk mateřštinou. Také časová prodleva při konsekutivním tlumočení dává partnerům možnost lépe a přesněji naformulovat odpověď, proto někdy používají jednatelé tlumočníky, i když jazyk ovládají,“ píše například Soňa Gullová ve své knize Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol.
